Právo na život velikánů

Uteklo to jako voda a první léto na naší zahradě bylo za námi. Ačkoliv jsem vytvořila první záhony a začala udržovat naši louku v sadu, nejvíce jsem se zaměřila na pozorování toho, jak naše zahrada funguje. Dále jsem chodila bosá, vyšlapala první cestičky, večer poslouchala zvuky z okolí, pozorovala světla a stíny, vnímala vítr a taky začala prohazovat přesplotní debaty s našimi sousedy. V hlavě se mi začal tvořit obrázek toho, jak bych byla ráda, aby naše zahrada fungovala (krátká pozn. pro permakulturníky - všimněte si, že se bavím o tom, jak má zahrada fungovat a nikoliv, co na ní chci).

Základem mělo být vysazení nových dřevin a naopak pokácení některých stávajících. Chtěla jsem do sadu dostat světlo, teplo, ale také zabránit větrným poryvům. Přemýšlela jsem o tom, jestli můžeme zpracovat veškerou úrodu i s desetinou navíc pro okolní život (desátkové hospodaření rozeberu někdy jindy). Vnímala jsem prostor, kam se vejde nový strom a kde budou růst keře nebo zelenina. Každý strom jsem tedy několikrát obešla, přemýšlela o něm. Rozhodnutí bylo na stole.

Je pro mě hodně těžké rozhodovat, co zůstane a co ne. V něčem to ale bylo jednoduché. Jako první přišly na řadu jehličnany, které byly prakticky pouze pro okrasu. Zmizela obrovská thuje na jižní straně domu, díky čemuž jsme měli v domě více světla po celý rok. Také jsme pokáceli jalovce, které kryly mírný svah na západní straně domu (a nakonec kryly i 6 let starého lahváče, dvě hnízda čmeláků - ty zůstaly i nadále a nespočet nepořádku).

Pokračovali jsme s ovocnými dřevinami. Na zahradě rostly tři obrovské třešně, jejichž úrodu jsme nikdy nemohli ani ze setiny zpracovat. Proto jsme přistoupili k pokácení/ořezání jedné z nich. Na kmeni měla praskliny a navíc byla z jižní strany zahrady, tudíž stínila značnou část sadu. Ovšem nešla dolů úplně celá - ba naopak. Ořezaly jsme největší větve a zbyl nám tak kmen s několika pahýly. Časem zde plánujeme stromový domek pro potomky. Zatím bude sloužit hmyzu, ptákům a houbám k rozložení. Dokonce si jej zamiloval i bez s jednou růží. Úplně obrostli její okolí, a tak dnes trochu připomíná hrad Šípkové Růženky.

Stará hrušeň tento rok neplodila stejně jako posledních několik let (dle bývalých majitelů). Měla zcela trouchnivý dutý kmen s mravenčí kolonií. Díky blízkosti jalovců na naší zahradě a u sousedů byla plná rzi. Strom jsme tedy vykopali, větve nadrtili k mulčování a kořen s kmenem jsem položila do jezírka - poskytl úžasné stanoviště pro vážky, které se na něm vyhřívají.

Asi nejvíce přemýšlení jsem měla u jabloní. Celkem jich na naší zahradě bylo osm. Dvě z nich byly mladé stromy, které ale byly špatně naroubované, takže odnožovaly z podnože a rouby byly zaschlé. Nechala jsem tedy v půdě jen podnož, do příštích let na nich něco naroubuji (nebo můj tatínek, který to umí :-D). Dvě krásně plodily v rozdílných obdobích a měly velmi chutná jablíčka - s těmi jsme nic moc nedělali. Jedna jabloň byla plná jmelí a odhaduji jí tak 80 let. Když jsem v ní ale identifikovala Moravskou jaderničku, bylo jasné, že ji zachráníme. A tak manžel už šestým rokem leze do jejich větví a odřezává jmelí (o jejím dalším osudu někdy příště).

Další tři jabloně neplodily nebo plodily málo. Největší z nich měla pár velmi nechutných plodů, a proto jsme ji za pomoci sousedů vykopali. Ba na jejím místě je už nový strom (jedlý kaštan). Ke kácení dvou posledních se mi už ten rok nechtělo přistupovat, abychom zahradu úplně nezničili. Ale přeci jen jsem vylezla do jejich korun a prořezala je. A byl to krok správným směrem - původní přerostlé superdlouhé (zřejmě je kdysi kdosi řezal, ale pak se na to vykašlal. Narostlí vlci byli superdlouzí, ale neplodili. Jakmile jednou strom ořezáváte, je potřeba pokračovat...) větve najednou zaplodily. Jablíčka prvního jsou výborná, dlouhou dobu vydrží skladovatelnost a už jsem poskytla i několik roubů kamarádům. Ta druhá má sice nádherně vypadající jablka, velká a tmavě narůžovělá, ale chuťově je to bída. Nuž ta asi půjde ještě přeroubovat - uvidíme.

Na zahradě jsme ještě měli čtyři švestky, které zůstaly. Jedna ale neplodila ani následující tři roky, a tak ji vystřídala bluma. Nechali jsme zde i mirabelku - její povidla jsou úžasná. No a z pařezu v rohu zahrady taky obrazil vlašský ořech a už dva roky nám dává svou úrodu. Zachovali jsme taky sice stojící ale neplodící kmen jeřábu - po dvou letech obrazil a dnes nám stíní cestu k ohništi. Ze dvou višní máme každý rok dostatek plodů, ač jedna již prošla razantním řezem.

A co na zahradě přibylo? Již zmiňovaný jedlý kaštan byl přáním mého muže. Máme dva na opačných stranách zahrady a těšíme se na první plody. Mým snem byly zase hrušky, ale ty by vzhledem k jalovcům v okolí neměly moc smysl. Proto jsem zasadila hruškojeřáb a čekáme na první plody. Velmi mile nás překvapila kdoule, která je nejen velmi chutná, ale plodí už jako malý stromek obrovské plody. Z peckovin mimo kromě zmiňované blumy přibily dvě švestky. Vše v podrostu doplnily rybízy, angrešty, josty, rakytníky, muchovníky, kamčatské borůvky, maliníky, ostružiny, bezy a jedlé dříny. Díky tomu téměř nekupujeme ovoce (až na biobanány pro dcerku, která si je teď v zimě zamilovala). Navíc máme hromadu marmelád, povidel a pečených čajů, které rádi předáváme jako dárky nebo je vyměňujeme s kamarády. Náš sad se tak stal pokladem naší zahrady.

Rozmanitost stromů

Zahrádkáři často při koupi zahrady chtějí začínat od nuly. Mám kamarádku, co zdědila zahradu, pustila na ni bagr a následně na podzim vysazovala přes 40 dřevin. Škoda, řekne si nejen permakulturník, ovocnář, ale i ekolog. Můžete sice nakoupit různé odrůdy a druhy dřevin, ale i tak výrazně snížíte rozmanitost dřevin na zahradě.

Proč? Znáte například zlatohlávky? Ne? To je škoda - patří mezi naše největší brouky a jsou nádherní. Stejně nádherní jsou i tesaříci, páchníci, pestrokrovečníci nebo krasci. Každého z těchto brouků ale zajímá na stromě něco jiného - někdo se živí čerstvým lýkem, jiní potřebují dřevo starých ale živých stromů a jiní se živí troudem. Navíc některý hmyz využívá květy dřevin pro jejich nektar, jiný zase listí a další potřebuje starou vrásčitou kůru jako úkryt pro přezimování. K tomu každý hmyz má svoje larvy a i u nich je rozdílný jídelníček - jsou druhy hledající nemocné ale živé stromy, některý hmyz hledá umírající stromy s nižší schopností se bránit útokům a takoví mravenci zase milují troud v dutinách stromů stejně jako páchník.

Všechny vyjmenované možnosti (v ekologii jim říkáme niky) zničíte, pokud strom (a) úplně skácíte a nebo pokud (b) vysadíte stejnověký porost ač z různých dřevin. Obecně navíc platí v ekologii pravidlo, že čím více nik, tím více živočichů je na ně vázaných. A když zničíte nabídku např. mrtvých a odumírajících dřevin na zahradě, můžou se vám tesaříci nastěhovat do krovů nebo berušky obsadí okenní rámy. Někteří sice nabízejí hmyzí hotely, ale ty také nezachrání vše. Pokud bude málo nabídky úkrytů a jídla, některé druhy úplně zmizí a kdo pak pomůže s regulací mšic, vajíček slimáků nebo likvidací molic? Na naší zahradě tak máme nejen rozmanitost druhů ale i stádií jejich života - mrtvé stromy (dutý jeřáb, ořezaná třešeň), umírající stromy (jadernička), stromy v nejlepších letech (třešně, jabloně, višně, mirabelky) a taky mladíky (kdoule, švestky apod.).